oblékání v PS

Jak se oblékají noví poslanci?

Noví poslanci a oblečení

Tento rok nám do poslanecké sněmovny přibyla řada nováčků, kteří ještě nemusí být obeznámeni s dresscode. Dresscode není jen tak nějaká „povídačka“, kterou byste neměli brát vážně… Oblečení by mělo vyjadřovat to, že poslanci jsou důležití a zastávají nějakou moc, kterou mohou ovlivňovat naše životy. Proto by poslanci měli nosit formální oblečení, jelikož to vytváří nejen respekt kolegů, ale i respekt jejich voličů.

Nevhodně zvoleným typem oblečení dává každý politik munici svým odpůrcům, proto by se každý poslanec měl zamyslet nad tím, jak se obléká. Nikdo není osvobozen od povinnosti nosit sako, ani prezident! Viděli jste někdy, ať už našeho, nebo zahraničního prezidenta nosit něco jiného, než dobře padnoucí oblek?

Nesmíme zapomínat na to, že pro poslaneckou sněmovnu patří nejpřísnější dress code, který se shoduje s diplomatickým dresscodem! Ale poslancům za to nehrozí žádné sankce, maximálně jim může být zákázn vstup do poslanecké sněmovny, ale to se ještě snad nikdy bohužel nestalo.

Naše zákony předpokládají, že každý poslanec je natolik uvědomělý, že bude chápat významnost své funkce a tomu přizpůsobí i své oblečení.

Střet s realitou

Jeden extrémní případ poslance

Při pohledu do sněmovny si možná začnete myslet, že by sankce za špatný dresscode nebyly zřejmě vůbec na škodu… No posuďte níže na obrázku sami. 🙂
Vzít si maskáče do sněmovny? No to snad ne! Co se tomuto pánovi asi honilo hlavou? Zajímavé, že po schůzi se k němu žádná politická strana nehlásila. Nepřebývá někomu poslanec? Tipovali jsme to na SPD, ale ta říká, že není jejich… 🙂

nová kultura ve sněmovně
Maskáče – nová kultura ve sněmovně???

Poslankyně, dresscode není jen povídačka pro děti…

Z poslankyň by měla vyzařovat osobitost a elegance. Měly by nosit oblečení, které padne jejich vzhledu a postavě. Poslankyně nás také reprezentují stejně jako páni poslanci. Poslankyně by neměly nosit oblečení, které bude vyvolávat otázku – „Proč?!„. Na poslankyně jsou někdy možná vedeny i větší nároky než na poslance, kterým stačí dobře padnoucí sako. Všichni poslanci by ze svého poslaneckého platu měli jistě sto zaplatit důstojné oblečení náležící přísnému dresscode.

Dalším příkladem může být událost z roku 2014, kdy Jaroslava Pokorná Jermanová řídila poslaneckou schůzi v mikině s kapucí.

Jermanová se zelenou mikinou

Triko a zelená mikina nemají v poslanecké sněmovně co dělat, je to jak oblečení, když jdete jako žačka do školy. Ačkoliv někdy výmluvy a hádky v poslanecké sněmovně nám školu mohou připomínat, školní instituce to rozhodně není!

Další z koho si nebrat příklad je paní poslankyně z KSČM. Proč si brát batykované šaty? Připomíná nám to zase základní školu, ale tentokrát vypadá jako paní učitelka, na poslaneckou sněmovnu bychom to rozhodně netipovali… Foto níže..

vostrá

Ať jen nekritizujeme…

Ať jen nekritizujeme, najdou se poslanci, kteří si uvědomují, jak je to důležité reprezentovat, když jste po celou dobu ve sněmovně sledováni celým národem (ne-li celým světem) ať už přenosem v TV nebo online na internetu.
Většina nových poslanců by si měla vzít příklad z pana Bartoše. Ačkoliv pan Bartoš někdy působí neformálně a uvolněně, výběr padnoucího obleku a kravaty bere s velikou vážností.

Ivan Bartoš vybírá oblečení

Dalším případem může být nový poslanec TOP 09 Dominik Feri, ačkoliv má svůj osobitý styl, ostudu s ním rozhodně neudělá.

Feri a jeho oblečení

Co popřejeme novým poslankyním a poslancům?

Všem poslankyním a jejich kolegům přejeme, ať si co nejdříve uvědomí, jak dresscode je pro ně velice důležitý. Neměli byste chodit v levném oblečení, ve kterém jdete do sámošky nebo na ryby, chodit do poslanecké sněmovny. Třeba si z nich někdo tento článek přečte a místo sdílení alternativních webů budou sdílet tento článek a uvědomí si, že svým oblékáním reprezentují jak sebe, tak i Českou republiku v zahraničí. Prosím nezapomínejte, že v poslanecké sněmovně jsou kamery a vše co děláte je zaznamenané.

Chaos v Praze? Jak rozhodují naši politici

Různé spory, půtky a rozmíšky na magistrátu Hl. města Prahy už dávno překročily hMagistrát hl.m. Prahyranice hlavního města a staly se tématem všech sdělovacích prostředků. V podstatě sledujeme zvláštně komickou hru. Na jedné straně vlastní straníci hnutí ANO nevěří vlastní primátorce a vyhlásili jasnou nedůvěru, nejvíce z toho byla překvapená nejen paní primátorka Krnáčová, ale především předseda hnutí Andrej Babiš, který se sice snaží řídit hnutí manažerským způsobem, ale už v několika případech se ukázalo, že ho reálná politická předběhla a vše proběhlo zcela odlišně od jeho představ (Ústí nad Labem, České Budějovice). I to byl jeden z důvodů, proč se pak předseda tak aktivně zapojil do řešení situace v hlavním městě. Řešení bylo typicky české. Vše se uhladilo a oficiálním zdůvodněním byla špatná komunikace primátorky Krnáčové. Pochopitelně se nabízí otázka, jak tedy může na tak významné pozici někdo, kdo má tak velké problémy s komunikací? To hnutí ANO nevědělo dříve?

Vedle toho však probíhá ještě čilý spor uvnitř samotné koalice, který se sice točí kolem postavy místostarosty Martina Stropnického, ale spíše jde jen o zakrytí systémového sporu uvnitř koalice. Na jedné straně stojí spojené v Trojkoalici, které vystupují jako zástupci mladých voličů, nových témat, a jež stojí v programové opozici k pražským stranickým matadorům. Na straně druhé stojí zástupci ČSSD, kteří ukazují sílu zákulisních jednání, vlivných pozic a kontaktů, které i za dobu svého působení na magistrátu vybudovali. A někde mezi tím se pohybuje hnutí ANO, které sice vstoupilo do kampaně s tím, že se bude chovat jinak, ale brzy si zvykla na „manýry“ velkých stran (obsazování pozic v městských firmách, nekomunikace s veřejností, neochota jednat s opozic atd.).

Otázka je naprosto jasná: Co s tím? Bohužel cesta je velmi komplikovaná, dlouhá a plná problémů, neboť v mnoha ohledech pražská koalice odráží problémy, se kterými se potýkají politické strany na celostátní úrovni. Tam je třeba hledat možnosti řešení i pro rovinu pražského magistrátu.

Financování politických stran – správná cesta ke zlepšení české politické kultury?

Komentátoři a politologové se v poslední době hojně vyjadřují k tématu finančních limitů kampaní politických stran, což je reakce na kroky vlády, která souhlasil a celkovým limitem na jednotlivé volební kampaně, zřízením nového úřadů, který má tyto výdaje kontrolovat, a se sankcemi, jež hrozí politickým stranám za překročení tohoto limitu. Ohlasy jsou veskrze positivní, neboť většina komentátorů to dává do souvislosti s omezením vlivu politických podnikatelů. Významná podpora těmto krokům vychází také ze strany neziskových organizací, které dokonce stojí za řadou konkrétních návrhů. Ovšem i v tomto případě se spíše zdá, že politici opět ustoupili tlaku neziskových organizací, aniž by provedli důkladnou analýzu předkládaného návrhu.

Jak by to mělo prospět české politické kultuře? Podle původních úvah by se měly omezitMiloš Zeman a Andrej Babiš bombastické volební kampaně, různá další přilepšení ze strany spřízněných firem či podnikatelů a určit hranice pro podnikatele, kteří se rozhodnout pro přímý vstup na politickou scénu. Jistě se jedná o positivní cíle, ale je otázkou, zda právě limity financování politických stran představují tu správnou cestu.

Když vezmeme jednotlivé navrhované kroky za sebou, představují spíše jen další komplikace. Nový úřad pro kontrolu financování? Proč potřebujeme další úřad? Máme jich snad málo? Proč nemůže tuto práci dělat Úřad pro hospodářskou soutěž? Z ÚHS zazníval jako hlavní argument, že se nechce míchat do politiky, ale to se nějaký úřad bude stejně muset. Proč nevyužít toho, který má již nějaké zkušenosti a kompetence?

Další problém představuje stanovený limit na kampaně – 90 milionů Kč. Je to málo, nebo hodně? Jak se k této částce došlo?? Což je podstatné především v dnešní době, kdy se začnou brzy kumulovat jednotlivé volby za sebou, a kdy se mluví o nepřetržité volební kampani. A především – opravdu nebude cesta, jak tento limit obejít skrze spřízněné firmy, podnikatele a aktivity, které se budou moci vykazovat jako „nepolitické“? Navíc přijetí tohoto zákona bude znamenat ztížení vstupu nových politických subjektů a paradoxně to může také přinést posílení pozic stávajících stran a hnutí.

A to podstatné nakonec – politika se stala klasickým byznysem. Všechny politické strany dnes chodí do bank pro úvěry na své kampaně s příslibem, že peníze zaplatí buď skrze svůj volební výsledek, nebo skrze majetek a dary, které dostávají. Proč tedy neposuzujeme chování politických stran jako klasický byznys a nepřijmeme tržní pravidla i do této oblasti a stále předstíráme, že se v politice jedná o nějaký neidentifikovatelný „veřejný zájem“?

Proto se naše hnutí stále více domníváme, že mnohem prospěšnější pro zlepšení české volební kultury je změna volebního systému do poslanecké sněmovny! Výhodou většinového systému je především jasně definovaná odpovědnost konkrétního poslance, tím větší transparentnost a průhlednost politického rozhodování.

Řecká lekce

Celá evropská veřejnost sleduje každodenní proměny kolem tíživé finanční situace v Řecku. Nejnověji se bojuje o schválení třetího balíčku finanční pomoci, která je podmíněna schválením nutných vnitropolitických reforem na řecké politické scéně.

Řecká finanční krizeJak se to dotýká tématu volebních systémů, kterým se na našich webových stránkách dlouhodobě zabýváme? Zásadně! V podstatě je to vysvětlení veletočů, které se v posledních týdnech v řecké politice odehrály. Současná situace je v podstatě absurdní k předešlým prohlášením a krokům z řecké strany. V referendu řecké obyvatelstvo, masivně masírováno vládou a sdělovacími prostředky, odmítlo řešení, které v současné době řecký parlament schvaluje. Jak je to možné?

Vysvětlení je možné právě v kontextu volebního systému poměrného zastoupení, který je platný v Řecku. Neboť referendum vůbec nebylo o návrhu evropských věřitelů, ale o posílení pozice premiéra Tziprase, což se podařilo. S tímto posíleným mandátem dorazil řecký premiér do Bruselu, kde předložil a podepsal dohodu, která šla mnohem dále než všechny řecké návrhy! A tím se také vysvětluje, že to byl stále tentýž premiér, který najednou obhajuje tuto dohodu a hledá podporu u liberálních a konzervativních řeckých stran, což předtím zásadně odmítal. Podle něho jsou právě tyto strany odpovědné za současný stav!

Bohužel i řecká realita jasně ukazuje, že i stát lze zcela ochromit dlouhodobou neschopností a nekompetentností vládnoucích elit.

Proto řecká lekce důležitá i pro diskusi o změně volebního systému v České republice.

Novinky z Polska

Zatímco v České republice se diskuse o výhodách či nevýhodách většinového systému ještě ani pořádně nerozběhla, v sousedním Polsku je situace zcela jiná. Jak jsme vás již informovali, tak se během prezidentské kampaně v Polsku začalo také diskutovat o možné změně volebního systému. Ovšem nezůstalo pouze u diskuse či parlamentních jednání.

V polovině června podepsal současný prezident Komorowski výnos o konání referenda na počátku září, jehož součástí je také otázka, zda polští občané souhlasí se zavedením většinového volebního systému.

Následně se v denním tisku rozběhla diskuse, jaké výhody či nevýhody by mělo zavedení většinového volebního systému v polském politickém systému, který mnohem více posiluje postavení prezidenta než v České republice.

Většina diskutujících na jedné straně horuje pro změnu volebního systému, na straně druhé upozorňují na procesní problémy spojené s referendem (účast veřejnosti, další otázky v referendu, chybějící návrhy na změnu kompetencí atd.).

Zatím nelze předjímat výsledek referenda, ale již nyní lze přivítat, jak se situace v Polsku vyvinula.

Snad se od sousedů rychle poučíme!

Většinový volební systém ve Francii

Ve Francii funguje prezidentský politický systém, který se vychází ze silného postavení prezidenta a slabší role tzv. Národního shromáždění. Prezident je volen většinovým dvoukolovým systémem v přímých volbách, což je stejný systém, kterým byl zvolen Miloš Zeman.

Volby do Národního shromáždění probíhají na základě principu přímých většinových dvoukolových voleb v jednomandátových obvodech. V jednotlivých volebních obvodech je vždy celá řada kandidátů, vítězem v prvním kole se stává ten, kdo získal absolutní většinu hlasů (více než 50%) v případě, že se voleb účastnilo alespoň 25% oprávněných voličů.

Jestliže tyto podmínky nebyly splněny, tak se o týden později koná druhé kolo, do kterého postupují jen ti kandidáti, kteří získali nejméně 12,5% hlasů registrovaných voličů. Poté stačí vítězi tzv. relativní většina, tj. vítězí ten, kdo získá nejvíce hlasů bez ohledu na počet voličů.

Tento systém většinou funguje tak, že v prvním kole se snaží jednotliví kandidáti vystupovat sami za sebe, zatímco v druhém kole se uzavírají různé koalice a spojenectví.

V České republice funguje parlamentní politický systém, v němž má hlavní váhu poslanecká sněmovna, kde jsou zastoupeni kandidáti jednotlivých politických stran. V současné době není pravděpodobný přechod na prezidentský systém, přestože už se u nás konala přímá volba prezidenta.

Avšak z francouzského systému bychom mohli převzít většinový dvoukolový volební systém v jednomandátových obvodech. Na základě dosavadních zkušeností s volbami do poslanecké sněmovny by zatím nebylo nutné zavádět nějaká omezení ohledně procentuální účasti oprávněných voličů. V podstatě by se mohl kopírovat systém, kterým dnes volíme kandidáty do Senátu PČR.

Tým PVP